Kam za informacema o zlatě (Nejvýznamnější je expozice muzea zlata v Jílovém u Prahy).
Dolování zlata v okolí Jílového dosáhlo největšího rozkvětu ve 13. a 14. století. V 15. století zde dosahovaly doly hloubku až 200 metrů, což bylo na svou dobu technickou raritou. K rozvolňování horniny se používalo ohně. Rozpálená skála se polévala vodou, a když rozpukala, rozebírala se za pomoci želízek a mlátků (krumpáčů a kladiv). K osvětlení se používalo hliněných kahanů, ve kterých hořel lůj. Za Karla IV. bylo okolí Jílového největším nalezištěm zlata v celé tehdy známé Evropě. Předpokládáme, že zde bylo vytěženo asi 20 tun zlata. Poslední tuna jílovského zlata byla získána z těžby na dole Pepř v letech 1958 až 1968. Tehdy byla pro údajnou nerentabilnost těžba ukončena. Zbytkové zásoby ve zdejším rudním revíru ale stále existují.
Sídlem muzea je historická budova zvaná Mince na náměstí v Jílovém u Prahy. Až do husitských válek bydlel v této budově královský úředník, který od těžařů vybíral daň ve zlatě a také zlato pro panovníkovu potřebu vykupoval. Expozice o výskytech a těžbě zlata je otevřena po celý rok od 9 do 17 hodin. Letní atrakcí je zde na nádvoří malý bazének a hromada zlatonosného písku. Zájemci si zde mohou dokonce vyzkoušet s rýžovacími miskami své zlatokopecké schopnosti.
Zlato a zlatokopové v Čechách
V našich očích je zlato měřítkem bohatství. Vraždilo a válčilo se s cílem zlato získat, při honbě za ním docházelo ke stěhování tisíců lidí. Při tom jde o chemický prvek, který je ve vesmíru poměrně běžný. Zastoupen je sice jen ve stopových množstvích, ale rozptýlen je dost rovnoměrně. Jak bylo dokázáno studiem meteoritů, ve vesmíru je průměrný obsah řádově větší než na Zemi. Na naší planetě, byť ve stopovém množství, je běžně rozptýlen v nejrůznějších horninách i vodě oceánů. Vzácné jsou ale větší koncentrace zlata v malém prostoru, tedy zlatá ložiska.
Vzhledem ke geologickému vývoji v oblasti Českého masívu patřilo díky svým rudným ložiskům České království ve středověku k nejvýznamnějším evropským těžařům nejen zlata, ale i stříbra. Přemysl Otakar II. byl nazýván král železný a zlatý. Výskyty zlata na území Českého království, jednalo se hlavně o jihočeská rýžoviště na Otavě a Blanici, byly původem označení „zlatá země“. Ve své době bylo toto označení oprávněné. Starověká zlatá ložiska byla v té době již Egypťany vytěžená. Vnitrozemí Afriky s dnes největšími jihoafrickými ložisky bylo ve středověku ještě nedostupné. Austrálie a Amerika se svými ložisky ještě nebyly objeveny.
Autor: Ivan Turnovec
Zlato a základní vlastnosti
Zlato je z hlediska vlastností skoro třikrát těžší než železo, jeho měrná hmotnost je 19,29 g na krychlový centimetr, to napomáhá technologiím těžby založeným na gravitaci. Krychle zlata o váze 1 tuny má hranu dlouhou pouhých 37,27 cm. Je odolné vůči kyselinám a solím. Rozpustné je jen lučavkou královskou, tedy směsi kyseliny chlorovodíkové a dusičné, a v roztocích kyanidů. Toho je hojně využíváno při jeho těžbě v rudách s mikroskopicky rozptýleným výskytem zlata. Vyniká chemickou odolností, tažností, kujností. Protože je tak měkké ale neobyčejně kujné a tažné, 1 gram zlata což je kulička o průměru něco málo přes 2 mm, může být rozklepán na fólii o ploše cca 1 m2 a tloušťce 230 atomů. Podobně lze z 1 gramu zlata vytáhnout drát o průměru 20 mikrometrů, dlouhý neuvěřitelných 165 m nebo jej roztepat do průsvitného plechu o ploše cca 1 m2, zlato o 1 cm3 stačí na plech o ploše asi 18 m2.
Třída: prvky
Krystalická soustava: kubická
Chemická značka: Au (Aurum)
Relativní atomová hmotnost: 196,97
Hustota: 19,290 g/cm3
Teplota tání: 1 063 °C
Teplota varu: 2700 °C
Tvrdost: 2,5 – 3; kujné
Štěpnost: chybí
Lom: hákový
Lesk: kovový
Vryp: zlatožlutý
Průhlednost: v tenkých vrstvičkách modrozeleně prosvítá
Ryzost a hmotnost
Ryzí zlato (Au999,9) se kvůli své přílišné měkkosti nehodí jako výrobní materiál, proto se k výrobě šperků, mincí či zubního zlata musí použít některé z jeho slitin s mědí, stříbrem nebo jiných.
Proto se u zlata udávají dva hlavní údaje – kromě hmotnosti i jeho ryzost. Podle použité příměsi a jejího se množství se mění tvrdost a barva slitiny (může být bílá až červená). Určující i údaj o jeho ryzosti je rovněž zákonný požadavek Puncovního úřadu, který tímto chrání spotřebitele. Druh a podíl příměsí určuje tvrdost a barvu výsledné slitiny - od bílé po červenou.
Hmotnost zlata je uváděna buď v gramech, nebo v tradičních jednotkách - trojských uncích, zkratka "Oz." (trojská unce = 31,1034807 gramů). Také ryzost zlata je uváděna v tisícinách udávajících podíl zlata ve slitině (např. 999,9/1000) nebo v karátech, např. 14 karátů/ryzost 585/1000, 18 karátů/ryzost 750/1000. Jeden karát představuje 1/24 zlata ve slitině. Ryzí zlato 999,9/1000 má tedy 24 karátů.
Stříbro a základní vlastnosti
Je drahý kov bílé barvy, používaný člověkem již od starověku Vyznačuje se nejlepší elektrickou a tepelnou vodivostí ze všech známých kovů. Používá se v elektrotechnice, elektronice a šperkařství. Má dobrou kujnost a dobře se odlévá V zemské kůře se vyskytuje vzácně, kolem 0,07 – 0,1 mg/kg. V mořské vodě je jeho koncentrace přibližně 3 mikrogramy v jednom litru.
Třída: prvky
Krystalická soustava: kubická
Chemická značka Ag (Argentum)
Atomové číslo 47;
Relativní atomová hmotnost: 107,8682
Skupenství Pevné;
Teplota tání 961,78 °C;
Teplota varu 2 162–2 212 °C;
Oxidační číslo 1
Hustota 10,490 g.cm3
Tvrdost podle Mohse 2,5
Štěpnost: chybí
Lom: hákovitý
Lesk: kovový
Vryp: bílý
Průhlednost: opaktní
Zdroj: Wikipedie a zlatobezdph.cz
Stříbro (všeobecné údaje)
Stříbro, chemická značka Ag. latinský název stříbra je argentum, což znamená bílý. Pěkná barva, třpytivý kovový lesk, kujnost, snadná tavitelnost a další vlastnosti vedly k tomu, že se stříbro stalo velice oblíbeným a široce užívaným kovem.
Stříbro se vyskytuje v přírodě hojněji než zlato, a proto je jeho cena nižší, i když některými vlastnostmi zlato předčí. Je to například nižší teplota tání, takže se snadněji zpracovává, a také úžasná kujnost. Z 1 kg stříbra je možné vykovat drátek 2 km dlouhý a navíc ohebný a tvárný. Čisté, ryzí stříbro však nacházíme v přírodě vzácněji než zlato. Krystalizuje jako jemné chmýŕí v dutinách hornin, jindy se objevuje v podobě všelijak pokroucených drátků, vzácněji ve formě plíšků nebo hrudek. Stříbro se samozřejmě nevyskytuje pouze v ryzí formě - to je spíš výjimkou. V přírodě tvoří většinou tzv. stříbrné minerály ve kterých se nejčastěji pojí s jinými prvky v minerály. Obvykle se vyskytuje ve společnosti síry, arzénu, olova, mědi, někdy i zlata. Těžba stříbra má velmi starou historii. Jen zlato a měď byly objeveny a užívány dříve. První nálezy opracovaného stříbra jsou staré přes čtyři tisíce let. Ve střední Evropě začala těžba stříbra a jeho rud poměrně brzy. Podle pověstí bylo v Čechách stříbro dobýváno již od 7. století. Na saských rudných žilách, zejména v okolí Freibergu se těžilo od 12. století.
Skutečný rozvoj těžby stříbra v Čechách spadá do 13. a 14. století. Když král Václav I. povýšil roku 1249 Jihlavu na město, současně jí udělil zvláštní horní právo, které se stalo prvním horním právem na světe a později bylo základem mnoha jiných horních práv doma i za hranicemi naší vlasti. Dobývání stříbra hrálo v minulosti v naší zemi důležitou úlohu. Jeho těžba byla u nás velmi intenzivní. Bývaly doby, kdy Čechy patřily k nejbohatším zemím v Evropě a Kutná Hora proslula nejslavnějším a nejhlubším dolem na světě. V Jáchymové se razily stříbrné tolary, které právě tak jako kutnohorské groše něco ve světě platily! (Jáchymovský tolar dal jméno i americkému dolaru.) O stříbrném bohatství příbramských rudných žil svědčí mimo jiné i krásny stříbrný oltář na Svaté hoře u Příbrami. Není jistě bez zajímavosti ani fakt, že v Příbrami bylo v roce 1875 poprvé na světě dosaženo na dole Vojtech kolmé hloubky dolu tisíc metrů. Tyto skutečnosti vyjadřovaly jasně před celým světem nejen mimořádné přírodní bohatství, ale také zdatnost a dovednost našich horníků.
Na Slovensku se soustředily hornické práce především do oblastí Banské Štiavnice a Kremnice.
V novověku nastal rozmach v těžbě stříbra záhy po objevení Ameriky. Nová a bohatá ložiska poskytovala až několikatunové valouny a pláty bílého kovu a všechno toto bohatství se dováželo do Evropy. Cena stříbra rychle klesala, což podstatně ovlivnilo dolování v celé Evropě, a kdysi bohatá báňská města rychle chudla. Hlavním zdrojem stříbra bylo Mexiko a Peru. Mexiko má velké zásoby. Od 16. století dodnes vyváží stříbro do Evropy. Nejvýznačnějším střediskem hornické a hutnické práce ve středním Peru.
Stříbro se stalo nejrozšířenějším platidlem, v některých zemích dokonce jediným např. v Číně. Vedle ražených mincí se zpočátku platilo kusovým stříbrem, pouze jeho váhou, a tyto kusy a kousky se podle potřeby krájely a sekaly — „rubaly". U staroruských národů daly tyto „rubané" peníze název i dnešním rublům. Podoba stříbrných (ale i zlatých) mincí se vyvíjela postupně. Zvyk zdobit rub mince, kde není vyražena nominální hodnota, se zpočátku omezoval jen na symboly státu, později se objevovaly i znaky mincovních měst.
Ještě jedné vlastnosti stříbra využívají lidé už od starověku a to stříbření vody.
Stříbro ponořené do vody vyvolává slabou chemickou reakci. Nepatrná příměs stříbrných haloidů vodu oživuje a dává jí i antibakteriální účinky. Tyto účinky stříbra se potvrdily už při tažení Alexandra Makedonského do Indie. V jeho armádě se šířily mnohé infekční choroby, které kosily zejména prosté vojáky, zatímco velitelé, pijící ze stříbrných pohárů, trpěli infekcemi mnohem méně. Ze stříbrných nádob se ve středověku získávala tzv. svěcená voda, i když její „výroba" byla navíc spojená s rituálními obřady. Oživování vody pomocí stříbra se využívá dodnes, např. v zásobách vody u zaoceánských parníků i v kosmických korábech. Stará tradiční metoda, kdy se voda uchovává buď ve stříbrné nádobě, nebo je do ní ponořen stříbrný předmět — nejčastěji lžička, se dodnes uplatňuje v mnoha rodinách, kde se ještě dbá na tradici. A od vylepšování vlastností vody stříbrem je už jen krok k medicíně. I některé moderní léky mají ve svém složení značné procento stříbra. K dalším hodnotám stříbra patří i jeho typický zvonivý zvuk. Stříbrný zvonek je symbolem čistého jasného zvuku. Proto se také stříbro přidává do zvonoviny a rovněž některé strunné nástroje mají struny, v nichž je až 78 % stříbra.
Bílý zářivý lesk je další neocenitelnou vlastností tohoto kovu. Dnešní skleněná zrcadla bez stříbrného nátěru jsou nemyslitelná. Také veškerý filmový průmysl by se bez stříbra zhroutil. Nejnověji se tato vlastnost využívá v optice, kdy zatmívací skla se vyrábějí s příměsí stříbra, které na slunci tmavne a ve stínu bledne. Jen těchto několik příkladů svědčí o širokém uplatnění stříbra v našem životě, a proto není divu, že rok od roku stoupá jeho těžba, ale i spotřeba. Většinou se používá v elektrotechnice.
Škoda jen, že se původní barva i lesk na vzduchu rychle ztrácejí. Stříbro pozvolna žloutne, hnědne, až úplně zčerná, protože se povleklo tenkou vrstvičkou sulfidu stříbrného, argentitu. Stříbro vyniká nad všechny kovy tepelnou i elektrickou vodivostí. Samo o sobě je ovšem velmi měkké, proto se používají především jeho slitiny s jinými kovy a to mědí a zlatem. Pak je jeho použití dalekosáhlé.
Platina a základní vlastnosti
Platina, je velmi těžký a chemicky mimořádně odolný drahý kov stříbřitě bílé barvy. Ušlechtilý, odolný, kujný a tažný kov, elektricky i tepelně středně dobře vodivý. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí. Název platina vznikl jako zdrobnělina ze španělského slova plata (stříbro), do češtiny ho můžeme přeložit jako stříbříčko. Snadno se rozpouští v lučavce královské a pomalu v kyselině chlorovodíkové za přítomnosti vzdušného kyslíku nebo peroxidu vodíku. Společně s osmiem a iridiem patří k prvkům s největší známou hustotou.
Třída: prvky
Krystalická soustava: kubická
Chemická značka Pt (Platinum)
Atomové číslo 78
Relativní atomová hmotnost 195,084(9)
Elektronegativita (Pauling) 2,28
Teplota tání 1768,3 °C (2041,4 K)
Teplota varu 3825 °C (4098 K)
Hustota 21,45 g.cm3
Hustota při teplotě tání 19,77 g.cm3
Registrační číslo CAS 7440-06-4
Tvrdost 4-4,5
Zdroj: Wikipedie a zlatobezdph.cz
Platina (všeobecné údaje)
Objevením každého nového kovu (měď, cín, zlato, stříbro, železo) dostával člověk novou látku, která mu ihned přinášela nějaký užitek. Jediná platina, chemická značka Pt měla jiný osud. Bez ohledu na její vynikající vlastnosti jí středověcí Evropané dlouho zatracovali a dokonce vyhazovali. Nikdo si neuvědomil její pravou hodnotu, ale byla pokládána za škodlivou. Sám její název — platina — je zdrobnělinou španělského slova „piata" — stříbro, v překladu znamená něco jako „stříbříčko".
Když španělská vláda dostala v r. 1775 ze svých jihoamerických kolonií první kilogramy platiny, vydala okamžitě příkaz pečlivě jí oddělovat od zlata, s nímž byla společně dobývána, a sypat ji pod zvláštním dozorem vládních úředníků do moře nebo do velkých řek. Dnes ceněné „stříbříčko" muselo v prvních letech po objevu vytrpět mnoho nespravedlivého pronásledování. Kdy se s platinou lidé poprvé seznámili asi již nezjistíme. Nicméně mnohé zlaté předměty z epochy faraónů 12. dynastie (přibližně 2000 let před n. 1.) jsou pokryty stříbřitými kousky platiny.
Seznámení s platinou - Indiáni z Jižní Ameriky znali platinu dávno před příchodem Evropanů, a používali jí ve slitinách se stříbrem a zlatem, i ryzí. Vykopávky v chilské poušti Atacama i na jiných místech, například v severním Ekvádoru, na pobřeží Tichého oceánu v provincii Esmeraldas poskytly nálezy jak hotových platinových předmětů, tak výrobků v různých stádiích rozpracovanosti, což archeologům umožnilo, stanovil technologický postup výroby. Drobná zrnka ryzí platiny se mísila se zlatým prachem a v malých dávkách se žíhala na kouscích dřeva. Zlato spojovalo platinová zrna. Kousky kovu se rozžhavily v plameni, oba kovy se vzájemně prolínaly a vznikla jakási slitina. Ta se nakonec tvarovala kováním. Je s podivem, že španělským dobyvatelům zůstal postup zpracování platiny utajen, rabující žoldáci vůbec nevěnovali pozornost technologickým dovednostem těch, které okrádali a zabíjeli.
Když se v polovině 16. století platina dostala do Evropy, nikdo nedokázal tento šedivý kovový prášek použít. Nedal se ani roztavit, ani rozpustil. Oficiálně platinu jako prvý popsal španělský fyzik A. De Ulloa. Ve svých zprávách, vydaných v Madridu (1735 — 1748) uvádí, že zlaté a stříbrné rozsypy z provincie Quilo (v Ekvádoru) nelze plně využít, protože zdejší drahé kovy znečisťuje jakési „stříbříčko". To se občas vyskytuje ve značném množství. Přivezl do Španělska první vzorky platiny z rozsypů na řece Rio Pinto v Kolumbii.
Pokusy využít tento kov dlouho nevedly k cíli. Šedivý krystalický prášek, získaný z rozsypů, se nerozpouštěl v kyselinách a v tehdy existujících pecích se nedal tavit. Z hlediska španělského majestátu byl dokonce škodlivý, protože zlato dobývané ve španělských koloniích tavili jihoameričtí kolonisté dohromady s platinou, aby bylo těžší. Šlo o první podvodné použití platiny. Toto zjištění vedlo v Madridu v roce 1735 k vydání zákona o ničení platiny za oficiálního dozoru úředníků. Bylo by zajímavé zjistit, jaké množství dnes tak ceněného „stříbříčka" hodili vlastně Španělé do řek a oceánu. Odhaduje se, že šlo asi o 3 až 7 tun. Mnohokrát byly podniknuty pokusy najít místo, kde byla platina potopená, ale všechny byly negativní. Po třiačtyřiceti letech v roce 1778 španělský královský dvůr zákon zrušil a pro změnu nařídil všechnu vytěženou platinu posílat do Madridu. Zde měla sloužit ke znehodnocení zlaté a stříbrné měny, respektive k nadhodnocení aktiv španělského království v dobách koloniálních válek a boje o moc na světových mořích. Kolik platiny se nachází ve zlatých a stříbrných mincích z té doby se už asi nedovíme.
Od r. 1735 do r. 1820 bylo do Evropy dovezeno asi sedm tun tohoto odolného kovu. Alchymisté usoudili že je, nejen nepoužitelný, ale dokonce škodlivý Zlato se pokládalo v té době za nejtěžší kov. A najednou zde byla platina, která byla těžší. Navíc objevem tohoto kovu byl překročen počet znaků ve zvěrokruhu, těmi byly od středověku symboly známých kovů. Platina byla vydávána za zplozence pekla. Rozpaky nad tímto kovem trvaly dlouhá léta, důvodem byla obtížnost jeho zpracování. Ke zvratu došlo v r. 1819, kdy byly platinové rozsypy nalezeny i na Urale, v okolí Nižního Tagilska. Zdejší materiál tehdy začali zkoumat učenci P. G. Sobolevskij a A. Ljubarskij. Objevili způsob jak materiál zpracovat bez tavení (teplota tání Pt 1773 °C byla tehdy ještě nedosažitelná). Poprvé použili metodu práškové metalurgie, která je dnes velice rozšířená. Petěrburský mincovní dvůr razil od r. 1828 do r. 1845 (podle jiných údajů jen do r. 1839) kromě zlatých a stříbrných mincí také mince platinové v hodnotě 3, 6 a 12 rublů. Bylo na ně spotřebováno přes 20 tun platiny.
Výskyty v přírodě - Tím nejdůležitějším minerálem, z něhož pochází prakticky veškerá průmyslová platina a většina jejích doprovodných kovu, je polyxen (což v překladu z řečtiny znamená „mnoho cizích", to kvůli množství izomorfních příměsí). Je to tuhý roztok platiny, železa, iridia, rhodia, palladia, mědi, niklu aj. Jinak řečeno, je to minerál s nestálým složením. Polyxen se vyskytuje roztroušený jako stříbrolesklé šupinky mezi křemičitanovými zrny v ultrabazických horninách. Velice vzácně se platinové minerály vyskytují i v křemenných žilách s chloritem a hematitem, například ve Watersbergu, Transvaalu (JAR) nebo v Sajanách (Rusko). Když se křemičitanové horniny rozpadnou, jsou částečně rozpuštěny či odneseny vodou, a těžší minerály zůstávají na místě, tvoří někdy velice bohatá sekundární rozsypová ložiska. Před druhou světovou válkou byla tato druhotná naleziště hlavním zdrojem těžby kovů ze skupiny platiny.
Platina, přesněji řečeno polyxen, a jeho průvodci sysserskit, něvjanskit a další se vyskytují ryzí stejně jako zlato. V náplavech se někdy najdou i krystaly. Jsou to obvykle krychličky, méně častější bývají osmistěny a krystalické srostlice velice složitých obrysů. Velké valouny platiny se objevují vzácně. V devatenáctém století byly z uralských nalezišť získány i velké exempláře o hmotnosti až osmi kilogramů. Dnes jsou platinonosné rozsypy již z větší části vyčerpány. Hlavním zdrojem těžby jsou proto sulfidická ložiska mědi a niklu, vázaná na bazické horniny, hlavně gabra a nority. Zrudnělé polohy tvoří pyrrhotin spolu s chalkopyritem, pentlanditem a dalšími nikelnatými sulfidy. Vzácněji se vyskytuje magnetit a jiné minerály, obsahující nikl, kobalt, platinu a palladium. Názorným příkladem je např. ložisko v Sudbury u Hořejšího jezera v Kanadě. Neobyčejně zajímavé z vědeckého i praktického hlediska je veliké ložisko zvané rift Merenského (pojmenováno na počest objevitele). Je to výrazně ohraničená vrstva přes l m mocná a táhnoucí se přes 400 km v oblasti měst Pretorie a Petersburgu v Jihoafrické republice.
Nyní hraje platina důležitou roli v mnoha odvětvích světového hospodářství. K jejím vynikajícím vlastnostem patří především výjimečná chemická stálost, nesnadná tavitelnost, jakož i elektrická vodivost. Platina má třikrát větší hustotu než železo. Hlavní oblasti jejího použití jsou kotle pro chemické továrny (přes 40 % každoroční produkce), kelímky, spirály pro elektrické pece, elektrody, pyrometry na měření vysokých teplot, části magnetu, radioaparatury a využití má i v klenotnictví. Protože je dnes platina velmi drahá, nepoužívá se čistá, ale její slitiny se zlatem, mědí, niklem atd. Omezenější použití mají některé chemické sloučeniny platiny. Společně s dalšími podobnými kovy označovanými jako platinoidy, patří dnes platina nejen k nejdražším, ale i nejpotřebnějším drahým kovům.
Autor: Ivan Turnovec